Mont Blanc 2010

Jednoho únorového dne roku 2010 jsme spolu s ostatními judisty slavili narození syna našeho kamaráda Ládi. Zábava stoupala a Milan nás bavil veselými historkami. Asi po 4 pivu začal plánovat výlet na Mt. Blanc. Po otázce, kdo půjde s ním, několik zúčastněných včetně mě souhlasně přikývlo. Na nejvyšší horu Evropy jsem se již dlouho chystal. Nabídka mě potěšila, ale vzhledem k okolnostem vzniku tohoto nápadu jsem mu nepřikládal hlubšího významu. Jelikož byla tato akce nasměrována na začátek července, zavolal jsem jen tak pro jistotu ještě v červnu Milanovi, abych zjistil stav věcí. Ten mne zaskočil odpovědí, že to platí a že už má asi 8 lidí. Nastal čas začít shánět vybavení. Jak se blížil datum odjezdu, tenčil se počet účastníků tak dramaticky, že akce byla téměř odepsána. Nakonec jsme vyrazili ve čtyřech. Milan vzal svoji přítelkyni Andreu a já jel s mým tátou.

Den první

Sraz byl v 5:00. Milan, hlavní organizátor, horský vůdce a řidič expedičního vozidla v jedné osobě nikde. Jelikož znám Milana už delší dobu, nenechal jsem se tím zneklidnit. Okolo šesté zvoní telefon a Milan nám sděluje, že zaspal. Už v sedm opouštíme Plzeň a řítíme se na Rozvadov. Přejíždíme Německo a za úporného vedra vjíždíme do Švýcarska. Bohužel do francouzské části. Drtivá většina francouzsky mluvících obyvatel planety totiž zásadně odmítá mluvit (a rozumět) jiným jazykem, např. angličtinou, o němčině ani nemluvě. Po drobném zádrhelu na čerpací stanici opouštíme Švýcarsko a za zhoršujícího se počasí vjíždíme do Francie. Začíná pršet a nám klesá nálada. Přijíždíme do Le Feyetu a hledáme nějaký kemp. Zajíždíme do prvního, který vidíme a hledáme majitele. Tím je pravý černošský přistěhovalec a my s ním začínáme vyjednávat, aby nás nechal přespat na verandě své kůlny, ve které bydlel se svojí neméně pohlednou ženou. Nechce o tom ani slyšet a my zase nechceme mít mokré stany hned od prvního dne. Mezi tím třídíme pod přístřeškem u umývárny své věci. Milan okem znalce zkoumá naší výbavu a vytřiďuje nám to, co nebudeme potřebovat. Věříme mu a část věcí dáváme zpátky do auta. Černochovi se to mezi tím uleželo v hlavě a zve nás na verandu. Usínáme za bubnování dešťových kapek a doufáme ve zlepšení počasí.

Den druhý

Budíček v 7:00. Počasí se umoudřilo a do nového dne nás vítá téměř jasná obloha. Rychlá snídaně a rychle na konečnou zastávku tramvaje, která nás doveze na Nid d‘ Aigle (neptejte se mě, jak se to čte). Stíháme první spoj, usedáme na dřevěné sparťanské lavice a připravujeme se na téměř dvouhodinovou jízdu zubačkou, při které se dostáváme do nadmořské výšky 2380 metrů. Krátce po deváté přijíždíme do cíle. Nasazujeme batohy a rozvážným tempem vyrážíme vstříc vrcholu. Cesta je dobrá, nic náročného. V jednu odpoledne dorážíme k chatě Tête Rousse (3.170 m.n.m.) do cíle dnešní etapy a rozbíjíme tábor. V této výšce je samozřejmě sníh i v červenci a tak provádíme záhrab pro stany. Po chvíli je vše hotovo a my se sluníme na přírodní terásce nad ledovcem de Bionnassay. Co chvíli spadne z protějšího svahu za ohromného hřmění lavina. Než se nadějeme, je celá obloha zatažená a mimo lavin hřmí i bouřka. Přestáváme lelkovat u stanů a jdeme se schovat do chaty, kde provádíme za konzumace výborného místního piva (které bychom doma asi nepili) aklimatizaci. Přichází večer, bouřka je pryč a my se chystáme do spacáků.

Den třetí

Přišlo ráno a budí nás kolem procházející nedočkavci. Vzhledem k plánu není kam spěchat a tak si necháváme „prošlapat“ cestu. Snídáme za svítícího sluníčka a okukujeme ne příliš vzdálený kuloár, ze kterého se za tlumeného rachotu čas od času valí různě velké balvany. Okolo deváté balíme a chystáme se na výstup. Připevňujeme si na hlavu helmy a vyrážíme. Tenhle úsek je asi nejzajímavější z celé trasy. Chvílemi lezeme po čtyřech a radši se nedíváme dolů. Stačí chybný krok a rázem se člověk ocitne o několik desítek metrů níž. Situaci nám neulehčují ani davy lidí, které se valí proti nám. Zejména francouzští „horští vůdci“ se chovají jako dobytek a bez ostychu vráží do lidí lezoucích nahoru. Jejich obliba mezi námi roste každým okamžikem. Nenecháváme se tím ale rozladit a lezeme metr po metru výš a výš. Po jedné odpoledne dorážíme k chatě Goûter, která je postavená na hřebenu stejnojmenné hory. Počasí se kvapem zhoršuje a tak urychleně děláme záhrab a stavíme stany. Chvilku po jejich postavení začíná pršet a my vyhledáváme úkryt v horské chatě. Popíjíme pivo a čas příjemně ubíhá. Před šestou se k nám blíží jeden z namachrovaných vůdců a nevybíravým způsobem nás vyhání od stolu, že tam mají od šesti večeři. Na strohou odpověď, že ještě šest nebylo, se na nás snáší sprcha francouzských nadávek. Opětujeme palbu v češtině a vůdce si jde hledat snadnější oběť. Chvilku poté se takticky odebíráme do stanů. Vaříme večeři a pak jdeme na kutě. Zima je jako v psírně a tak zalézáme do spacáků v tom, co máme na sobě.

Den čtvrtý

2:30 Budíček!!! Vyhrabáváme se ze stanů, balíme „batůžek pro přežití“ a nazouváme mačky. Navázat na lano, cepín do ruky, čelovku na hlavu a vyrážíme. Chůze v mačkách je trochu nezvyklá. Abychom si neroztrhli v lepším případě nohavici u kalhot, musí se nohy ze široka míjet. Je to docela nezvyklý pohyb. Při pohledu vzhůru je na vzdálené stráni vidět světelný had stoupajících horolezců, kteří vyrazili před námi. Ze začátku se jde dobře, cesta po hřebenu je téměř po rovině. Pak začíná první kopec. Začínáme potkávat první odpadlíky, kteří se s pozvracenou bundou vracejí zpět do tábora. My jsme se rozhodli nepřepálit začátek a tak si každých 100 kroků dáváme krátký odpočinek. Taktika se vyplácí a bez problémů zdoláváme první kritický úsek. Naskýtá se nám pohled do údolí, které musíme překonat a ve stráni proti nám spíš tušíme, než v té tmě vidíme, další milník – chatu Vallot. Cesta do údolí je v mžiku za námi a opět nastává výstup. K Vallotu přicházíme již s výraznými známkami únavy. Dopřáváme si krátký odpočinek a pojídáme sušenky, které zapíjíme horkým čajem z termosky. Akorát svítá. Zbývá udělat pár fotek rozednívajícího se nebe nad Alpami a posilněni vyrážíme dál. Stoupáme výš a krok za krokem nám ubývají síly. Za povzbuzování Andrey a Milana zdoláváme poslední prudké stoupání. Přestávky se zkrátily na 25 kroků. Začínají nám promrzat prsty u nohou a už ani nemáme náladu vtipkovat. Překonáváme poslední část cesty. Jdeme po hřebenu, napravo máme Itálii a nalevo Francii. Soustředíme se na cestu, protože jediný chybný krok by znamenal ohrožení celé skupiny. Představa zřícení se o několik set metrů níž není lákavá. Konečně docházíme na vrchol. Je půl osmé. Milan vytahuje z batohu vlajku a necháváme se vyfotit. Omrzlé prsty na nohou pekelně bolí, přesto se snažím udělat ještě pár fotek. Kolem dokola je překrásná scenérie alpských hor a blankytně modrá obloha. Nabaženi pocitem vítězství se chystáme na návrat. Cesta zpátky se zdá být nekonečná. Sestupujeme a prohlížíme si, kudy jsme vlastně šli za sporého osvětlení z čelovek. Okolo jedenácté dorážíme do tábora, kde si dopřáváme krátký odpočinek. Pak balíme stany a před třetí vyrážíme ze skály dolů na Tête Rousse. Obloha se rychle zatahuje a skály se halí do hustých mraků. Doufáme, že nezačne sněžit nebo pršet. Cesta dolů je podstatně náročnější, než při výstupu. Bez úhony se dostáváme až k pověstnému kuloáru, kterým chvíli co chvíli proletí skupina balvanů velkých jako lidská hlava. Naštěstí kuloár bez zásahu kamenem překonáváme a promočeni od pádů do tajícího sněhu dorážíme k chatě. Tam opět rozbalujeme stany a chystáme se na poslední noc v horách. Vyčerpáním ihned usínáme.

Den pátý

Probouzíme se v pět hodin a po krátké snídani vyrážíme dolů do údolí směrem k tramvaji. Od horolezců, které jsme den před tím potkali, jsme se dozvěděli, že kvůli pádu balvanu na koleje nejezdila tramvaj až do poslední zastávky. Moc si přejeme, aby už byla trať zprovozněna až nahoru. Už vidíme, jak tramvaj přijíždí do předposlední zastávky asi jeden a půl kilometru pod námi. S odjezdem nahoru si ale dává načas a nás se zmocňuje nejistota. Po chvilce napětí zjišťujeme, že se nám přání vyplnilo a tramvaj začíná šplhat poslední metry k našemu stanovišti. Pak již nasedáme a vyrážíme do Le Feyetu, kde máme zaparkované auto. Nemůžeme uvěřit, že to máme za sebou. Všechno vyšlo do posledního puntíku. Vyrážíme pro čerstvé bagety k pozdní snídani a v místním malém pekařství dostáváme od jakéhosi Marokánce za pultem lekci francouzštiny. Když ze sebe vysoukáme za zájmu ostatních zákazníků „Un baguette, s'il vous plaît“, dostáváme bagetu a procházíme uličkami zpět k autu.  Dojídáme snídani a nezbývá, než dát hoře sbohem a přes Chamonix vyrazit zpátky domů.